Nedávná zpráva o Ostravě jako o kandidátu na titul Evropské město kultury v roce 2015 je dobrým důvodem zamyslet se nad tím, jak to s tou kulturou v mém rodném městě je. A jako hrdý „páníček“ fenky Toničky jsem se zamyslel i nad otázkou zda smí má fenka chodit na kulturní akce se mnou.

K zamyšlení mě také inspirovala úvaha Jana Havleny „Jak je to s kulturou v Ostravě?“  „Snad v celém „kulturním" světě (ale také třeba v Opavě, Olomouci, Zlíně, Uherském Hradišti, Brně, Hodoníně… atd.) se do podobných zařízení chodí právě v dny pracovního klidu, jen v Ostravě ne.“  S Havlenovou úvahou lze jen souhlasit, stejně jako on, i já se mohu optimisticky těšit „na Ostravu, kde se volný čas tráví v úzkém kontaktu s kulturou a uměním a ne s nákupním vozíkem a východoasijským šuntem v něm.“ Pokud jde o otvírací dobu o víkendu, tak v neděli má kromě Domu umění zavřeno i Výtvarné centrum Chagall. Ale třeba galerie Fiducia, Mlejn  i Výstavní síň Sokolská 26 jsou na tom ještě hůře, mají zavřeno i v sobotu. U soukromých galerií bych to chápal, ale u státních, krajských městských či obvodních institucí ne. (Provozovatel Sokolská 26 je CKV, příspěvková organizace městského obvodu Moravská Ostrava.) O víkendech má tedy otevřeno na moravské straně např. Miniuni a  Ostravské muzeum. Na slezské straně Slezskoostravský hrad a Slezská galerie. Takže můj optimismus s Ostravou jako kulturním městě je ohrožen.

A jak je to tedy s kulturním životem naší fenky? Svou fenku určitě ušetřím kulturního zážitku z divadelního představení či koncertu. Jednak si myslím, že divadlo ji moc nebere a jednak mě to nikdy nenapadlo ji brát do divadla sebou. Rád jsem však chodíval do Divadelního klubu nad „Myronem“. Vzhledem k zákazu pohybu psů v areálu divadla – do klubu se chodí přes divadelní dvůr a hlavně vrátnici – mohu konstatovat jen jedno nevpuštění z pěti pokusů. Tonička by však ráda chodila na koncerty, hudbu má ráda, ale vzhledem k jejímu zdraví ji na koncerty neberu, přece jenom má sluch citlivější, takže se musí spokojit s domácím poslechem reprodukované hudby. Vzhledem k tomu, že trpím „filmománií“, má Tonička vynikající přehled o filmové historii, nejvíce zejména  v oblasti obsazení psů ve filmu. Kdykoliv se ozve nějaký její filmový čtyřnohý kolega, nezapomene mu odpovědět, jinak filmy sleduje se zaujetím. Přesto ji však do kina neberu. Potěšila mě však fotografie v hlavičce internetových stránek ostravského Minikina. Na dotaz zda tam pes opravdu může, jsem dostal zamítavou odpověď.

Tonička se účastní často vernisáži v řetízkových šatnách Dolu Michal. Pouze při zahájení právě probíhající výstavy „Emil Králíček, zapomenutý mistr secese a kubismu“ z důvodu výletu po krásách Beskyd nebyla. Byl tam však kolega Emil od performera a umělce Jiřího Surůvky. Takže ani tentokrát nechyběl při potlesku štěkot. Tonička vernisáže  miluje. Aby také ne, již od čtyřměsíčního štěněte byla přítomná na všech vernisážích, které jsem připravoval či navštívil. Tonka často chodí na kulturní akce do Fiducie. Při loňském „Protimluv.fest“ tam měla dokonce neplánované da-da vystoupení s Jaromírem Typltem, které ji ocenil básník Pavel Řezníček.

Pravidelně jezdím na vernisáže v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku, naposled se tam Tonča vypravila v košíku mého jízdního kola. V tomto muzeu mají psi vůbec štěstí, jako čestní neplatící návštěvníci mohou požádat o misku s vodou a je jim vyhověno. Jen když tam byla vystavena mamutí kost, byli pejskové upozorňováni, aby tuto kost nebrali sebou. Tonča byla dokonce na prohlídce Benediktinského kláštera v Broumově, kde mohla vidět z tašky přes mé rameno celou expozici včetně svatých ostatků v klášterním chrámu a dobové kopie Turínského plátna. V Ostravě měla tu čest být také na dvou vernisážích ve Slezské galerii. Na obou byl i její kamarád František sochaře Marka Pražáka. Oba byli zvěčněni i obrazem. Tonička v pořadu Kultura.cz České televize, František na videu z vernisáže. Na poslední vernisáži v této galerii byl i třetí pejsek. Jeho majitelé ho měli v náručí když jsem jim řekl, že v téhle galerii psi být mohou a ukázal jim dokonce misku s vodou, byli mile překvapeni. Bohužel od tohoto týdne je vstup psů do galerie zakázán. Důvodem měla být přítomnost naší Tonči a zaštěknutí na nějakého radního. Se zákazem psů přišly i další zákazy a omezení, ale to je již téma na jinou úvahu. Na „chodbách“ radnice jsem slyšel i úvahy o zavření o víkendech. Jde vidět, že se „kulturnost“ šíří celou Ostravou. Chápu občasnou nutnost omezit návštěvníky, pokud si to expozice v galerii vyžaduje, v tom, aby do galerie vjížděli např. na kolečkových bruslích (při návštěvě Centre Pompidou v Paříži jsem viděl návštěvníka se skatem v ruce, ale nikoho to nepobuřovalo) či si nesměli expozici vyfotografovat (toto je většinou řešeno omezením na fotografování bez blesku či zpoplatněním). V takovém případě by měli být návštěvníci slušnou formou požádáni, aby se podle toho zařídili. Nemyslím si však, že by měli být od návštěvy odrazování hned při příchodu. Opravdu si současná expozice vyžaduje zákaz vstupu se psem? Jako spoluautor této expozice a jako předseda o. s. SPOK tuto výstavu organizující si to nemyslím. Nebylo by opravdu lepší spíše tyto návštěvníky pro galerii získat, než je odrazovat? Slezská Ostrava má naopak možnost, pozvat návštěvníky galerie na procházku po okolí galerie s „rodinnými miláčky“ a při této procházce navštívit Slezskou galerii.

Když byla  minulý týden v Domě umění vernisáž, řekl jsem si, že vyzkouším nedávnou změnu vedení a před vstupem do prostorů této krajské instituce jsem se zeptal zda můžu jít dovnitř s pejskem. Proti nám se vyřítila žena s hrozivým výrazem v obličeji, pravou rukou ukazující na obdobný nesmyslný obrázkový seznam zákazů a omezení jako jsou nově na dveřích Slezské galerie. Obrátil jsem se na podpatku a šel pryč. Že tam Tonča nemůže vstoupit jsem očekával, ale že nás ani nepozdraví a doslova sprostě vykáže, to jsem nečekal. Zachránil to muž, který vyběhl za mnou ven a navrhl mi, že se máme s ženou vystřídat. Odmítl jsem, ale ocenil jsem to vstřícné gesto.

Zajímavé je to i s návštěvou psů v zoo. (Seznam Do které zoo se psem?) Zoo Ostrava má vstup ze psem zakázán. Za to zoo např. v Praze, Olomouci, Brně, Chomutově, Výškově či Ústí nad Labem vstup se psem povoluje. Chápu, že zákaz vstupu kvůli volným výběhům chovaných zvířat (např. zoo ve Zlíně) či omezení jen pro část zahrady (např.  zoo ve Dvoře Králové nad Labem), jsou potřeba a nic proti nim nenamítám. Některá zoo zákaz široce vysvětlují, tedy s návštěvníky komunikují, zoo v Ostravě jen zakazuje, bez vysvětlení. I to o (ne)kulturnosti vypovídá. Chybí komunikace s návštěvníky. Mnohá kulturní i zábavní zařízení v Ostravě by s návštěvníky nejraději nekomunikovala. Je otázkou zda o návštěvníky vůbec stojí.

Dalším místem kde se mnou Tonča chodí, jsou hospůdky. Zde je to s povolením vstupu daleko lepší. Tonička má své oblíbené, někde je měkký koberec, jinde číšnice s oplatkem nebo jinou psí dobrotou. V některých donesou Toničce misku  s vodou dříve než mou objednávku, někde až na požádání, v jiných má psí miska v hospůdce své pevné místo. Do restaurací, kde psy nemohou nechodím. Jaroslav Hutka řekl v jednom rozhovoru: „Já chodím hlavně do lokálů, kde psy akceptují. A pokud ne, tak si nad tím lokálem udělám takový pomyslný křížek a už tam nikdy nevlezu. Ani přes den, když jsem bez psa. Lokál, který není schopen akceptovat psa, není ani pro člověka.“

Bavit se o psech a necitovat Pavla Kohouta, známého milovníka jezevčíků by byl asi hřích, tak to závěrem napravuji a cituji z jeho knihy Kde je zakopán pes:

„Jednoho dne budu vědět, že kdybyste vy psi měli svou zaslíbenou zemi, bylo by to Capri, kde smíte dokonce do řeznictví, ale i v Rakousku, kde vládnou mocní hygienici, je pro vás pořád místa dost. Snad jen zpupný cukrář Demel si může dovolit vykazovat vás před své vznešené dveře, každý jiný kavárník a hoteliér by splakal nad výdělkem.

V Československu se po válce nevedlo lidem, proč by se mělo vést psům? Když smí být člověk nelidsky krutý k člověku, co může čekat boží hovado! Sílící osvícenectví šedesátých let bylo požehnáním i pro vás. Vaše práva rostla správy pánů. Tvůj předchůdce Adam už zase směl do cukrárny karlovarského grandu Moskva-Pupp, a když jednou v pominutí smyslů divým skokem odnesl náš stolek s kávou, omlouvali se vrchní o překot, že to jistě zavinil některý jejich šváb. Za doktora Husáka byli páni i psi odkázáni za prahy svých bytů. Znamenalo to vychovat tě tak, abys tam uměl trávit mnoho večerů sám, kdykoli jsme vycházeli hledat zbytky zmizelého světa.“

 

Foto (1 a 2): Tadeáš Goryczka (Vernisáž výstavy „Jiří Kroha v proměnách umění 20. století“ v řetízkové šatně Dolu Michal)

Sken (3): Protimluv 4/2007 – protimluv.net

Foto (4): Antonín Dvořák (Vernisáž výstavy „Evropská města v grafice od 15. do 19. století“ ve Slezské galerii)

Foto (5): Antonín Dvořák (Vernisáž výstavy „Extra-Muros: okouzlení architekturou“ ve Slezské galerii)

 

[Část příspěvku vyšla 2. 10. 2008 na OstravaBlog.cz]

 

Otevřený dopis:

Vážený pane starosto, vážení radní městského obvodu Slezská Ostrava, obracím se na Vás v tomto otevřeném dopise ve věci provozní doby Slezské galerie, zpřístupnění galerie co nejširší veřejnosti a k tomu náležející problematice. Touto výzvou chci apelovat za zachování stávající provozní doby a dosavadní otevřenosti vůči návštěvníkům galerie.

…

18. 9. 2008 [PDF / 107 KB]

Tento článek byl publikován dne 18. 9. 2008 (Čtvrtek) v 18.52v rubrice výtvarné umění, architektura, nezařazené. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.