Obraz sv. Václava a sv. Vojtěcha v barokním kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského
2. 10. 2008 v 10.30 | autor: Martina Němcová DragonováSvatý Václav byl velmi uctívaným a oblíbeným světcem také v barokním období. Ztělesňoval symbol zemského vlastenectví a byl ochráncem českého království. V baroku byla zdůrazňována světcova zbožnost, boj proti pohanům jako boj katolické reformace proti kacířům, jeho mučednictví a zdůrazněn byl také svatováclavský atribut – staroboleslavské palladium.
Barokní konceptuální kazatel Bohumír Josef Hynek Bilovský vychází v kázání Na den svatého Vácslava, patrona českého a moravského (Coelum vivum, 1724, s. 671–688) převážně z Kroniky české (Praha, 1541) Václava Hájka z Libočan, která byla pro barokního kazatele vhodným pramenem pro svou bohatou výpravnost a oblibu zázračných dějů. Kazatel cituje také z Dubraviovy Historia regni Bohemiae (1552). Koncept v podání Bilovského spočívá ve zvolení jednoho slova či motivu, kolem nějž pak autor ostrovtipně krouží, mnoha způsoby jej variuje a rozvíjí. Celé kázání je vystavěno na přirovnání sv. Václava k růži, tento květinový motiv se v kázání postupně rozrůstá. Metafora sv. Václava jako růže je paradoxní, neobvyklá. Kazatel dokazuje, že sv. Václav je svatá růže, svatá panna, svatý mučedník a svatý král. Růže je ženským symbolem, tento paradox je v kázání konkretizován v mýtických i historických postavách souvisejícími s motivem růže. V řecké a římské mytologii byla růže spojována s bohyní lásky Afroditou či Venuší. V počátcích křesťanství symbolizovalo pět plátků růže pět Kristových ran. Červená růže byla symbolem krve křesťanských mučedníků. V baroku byla k růži obvykle přirovnávána Panna Maria.
Inspiraci k přirovnání sv. Václava k růži nalezneme v Hájkově Kronice, kde je Drahomíra přirovnána k trnu a svatý Václav k jejímu květu (… aby z toho tvrdého a bodlivého trnu vyšlý květ … 1). Další inspiraci mohl Bilovský čerpat z písně Zdráva buď, krásná růžičko od Václava Karla Holana Rovenského (Capella Regia Musicalis, 1693). V této písni je sv. Václav ztvárněn jako růže, hvězdička a perla.
V úvodním citátu kázání pocházejícím ze Zjevení svatého Jana (Zj 17,6: Viděl jsem ženu, ana se opila krvi Svatých a krvi mučedlnikův Ježíšových.) je zdůrazněn motiv krve a mučednictví sv. Václava, jako svědectví jeho víry, posvěcené krví. Motiv krve dále kazatel rozvíjí v souvislosti s červenou barvou – mučednickou růží – sv. Václavem a motivem vůně této růže.
V úvodu kázání autor nechává promlouvat spisovatele (Alciatus, Tatios, Herakleitos, Salianus) a církevní učitele (sv. Augustýn, sv. Bernard, sv. Jan Damascenský, sv. Řehoř, sv. Jan Zlatoústý), na téma oblíbené v baroku, jímž je marnost a pomíjejícnost tohoto světa. Svět je, v intertextuálním dialogu církevních autorit, nazírán jako pomíjející dým, bublina, pěna, nebezpečné a všepohlcující moře či tanec. Kázání dále obohacují vložené verše a dva emblémy, jeden pocházející z knihy Emblematum liber (1534) Andrease Alciata a druhý od neznámého autora. V kázání Bilovský cituje také mariánský středověký hymnus, který přizpůsobuje ke svatováclavské tématice a růži. K argumentaci využívá kazatel antické i biblické hrdiny, církevní autority a světce.
Kontrasty a napětí pak v kázání vznikají z opozice božské růže – svatého Václava a pohanského trnu Drahomíry, k nimž kazatel pomocí předobraznosti vyhledává paralely v Bibli i antické mytologii. Drahomíra je tak přirovnána nejen k trní, ale i k antické Médei a starozákonní královně Athalii. Boleslav je přirovnán k starozákonnímu Nabalovi a Kainovi (přirovnání Boleslav – Kain je také v Hájkově Kronice). Pro proměnu sv. Václava z panenské bílé růže v červenou mučednickou růži nachází kazatel předobraz v antické proměně Dafné ve vavřínový strom a také v antických proměnách Hyacinta a Narcise. Motiv vonné růže – sv. Václava kazatel v gradacích a hyperbolách vyzdvihuje, svatováclavská růže překonává svou vůní a krásou všechny ostatní: … ta vaše pražská růže jest tisickrát krásnější než rozhlášené růže v městě Rhodus, tisickrát líbější než v lukanským městě. Přesto tisickrát vonnější a vzáctnější než růže při městě Jerycho 2. Tato růže z Jericha putuje jako vyschlé klubíčko po poušti než najde vhodné vlhké místo, kde může zapustit kořeny, pustit semena a rozvinout se. Poté, co místo vyschne stočí se růže do klubíčka a putuje dál. Její vzhled připomíná fraktály a spirálovité dimenze vesmíru. Podle kazatele tyto růže v noci narození Ježíše Krista kvetou a ráno se zavírají. Bilovský zmiňuje také bohyni Létó, z jejíhož potu rostly zvláštní růže, které byly ráno bílé, v poledne červené a večer zelené. Podobně byl podle kazatele také sv. Václav ráno svého života byl beze všeho trní hříchu bíly a bílo stkvěly podlé panenské povinnosti, v poledné pak červený od mučedlnické krvé, posledně večír života svého a po ukrutné smrti zeleným věncem, bílyma a červenýma růžemi okrášlený, korunovaný a na ten spůsob svatá Roza, aneb růže, mučedlnice a panna učiněný 3. Kazatel přirovnává sv. Václava k sv. Rose z Limy (1586–1617), patronce zahrad, jejímž atributem je růže. Zmínka o Venuši, která se poranila o trn růže a proměnila jejich bílou barvu v červenou slouží Bilovskému k poznámce o panenství a čistotě sv. Václava: Naše panenská růže ani sice zdaleka Venuše se nedotkla 4.
Citovou zabarvenost Hájkovy Kroniky (ukrutná Drahomíra, ukrutná Jezábel, zlořečená pohanka) Bilovský zesiluje v expresivitu, např. v kontrastu líbezně vonící růže – sv. Václava a smradlavé cibule – Drahomíry.
V kázání se objevují epizody ze světcova života v pozměněném pořadí než jak je uvádí Hájkova Kronika. Vytváří působivý obraz světcova života, jedno velké exemplum s nábožně-vzdělavatelskou funkcí. Nejprve kazatel zmiňuje vychování svatého Václava svatou Ludmilou, poté vidění Jindřicha I. Ptáčníka, který spatřil přicházejícího Václava mezi dvěma anděly. Zdůrazňuje Václavovu zbožnost, založení chrámu sv. Víta, jeho přípravu hostií a lisování vína.
V barokním období byl také pěstován kult druha sv. Václava, bl. Podivena. Bilovský vybírá motiv stop sv. Václava, jež zahřívaly Podivena, když v nich kráčel. K tomu kazatel poznamenává, že sv. Václav byl podoben čínské růži, která kvete i v zimě. Mezi zázraky uvádí epizodu s kouřimským knížetem Radslavem, který spatřil zlatý kříž na světcově čele a poddal se mu. Tento střet přirovnává Bilovský k boji Goliáše a Davida. Přímou řeč Radslava z Hájkovy Kroniky kazatel proměňuje na vyprávění ve 3. osobě (ukázka č. 1).
Staroboleslavské palladium pro svou zázračnost a spjatost s konkrétním místem bylo v baroku velmi uctívané, ani Bilovský jej v kázání neopomíná (ukázka č. 2).
Při popisu mučedníkovy smrti vyzdvihuje kazatel relikvie související s tímto dramatem jako motiv kruhu kostelních dveří, krev sv. Václava na zdi staroboleslavského kostela, obuv svatého Václava a krvavé vlasy, chované ve staroboleslavské kapitule. Ze zázraků po smrti světce uvádí kazatel zjevení sv. Václava dánskému králi Erikovi, osvobození vězňů při převážení ostatků světce ze Staré Boleslavi do Prahy r. 932, uťaté ucho světce, které okamžitě přirostlo k tělu, propadnutí Drahomíry do pekla a obrácení Oldřicha z Rosenbergu sv. Václavem na katolickou víru, tuto poslední epizodu však Hájek v souvislosti se sv. Václavem neuvádí.
Bilovský se od znění Hájkovy Kroniky příliš neodchyluje, jeho invence je patrná ve vyhledávání motivů marnosti světa, růže a trní, které osobitě rozvíjí a vrství.
Oproti bohatě zdobenému konceptuálnímu kázání o sv. Václavu byl Bilovský střídmější v kázání Na den svatého Vojtěch biskupa a mučedlníka (Coelum vivum, 1724, s. 371–381). Také u tohoto kázání autor čerpá z Hájkovy Kroniky české. Sv. Vojtěcha v něm přirovnává k otci, „tátovi deště“. Tento motiv, Bilovským v kázání uvedený a dále rozvíjený, se objevuje v Hájkově Kronice (ukázka č. 3). Familiární pojmenování sv. Vojtěcha „táta“ vyjadřuje barokní zálibu ve zdůvěrňování posvátných bytostí a tím také přiblížení posvátného posluchačům kázání. Dále je v kázání akcentován motiv sucha, jako potrestání hřešících Čechů sv. Vojtěchem, zázračná přítomnost sv. Vojtěcha v Římě při mši i v libickém kostele na pohřbu svých bratrů, kde zapomněl rukavici i motiv zázraku seslání deště na Zelené Hoře po návratu sv. Vojtěcha do Čech. Sv. Vojtěch je přirovnán k novému Eliášovi. Citována je také píseň Hospodine, pomiluj ny, jejíž autorství bylo v barokním období připisováno sv. Vojtěchu.Ukázka č. 1:
Hájek z Libočan, Václav. Kronika česká. Praha 1541, LXXII: Jakž jsem vyjel z mého haufu proti němu, tak ruce mé i nohy byly svázaný, neb jsem se velmi ulekl, vida kříž zlattý na jeho čele a dva muži jako sv. Postavy, ani jej vedú s obau strán držíce. Velikou od ních hrůzau přinucen jsa, musil sem se před ním pokořiti.Bohumír Josef Hynek Bilovský. Coelum vivum et firmamentum dogmatum Christi … Nebe svatosvaté anebo Kázání sváteční. Opava, 1724, s. 681–682: … Radislav se ukázal a co Goliat k Davidovi urputně se přibližoval. Svatý Vácslav pak křížem svatým se požehnaje, Bohu svou bitvu poroučel. Zatim když kouřimský pán s tim oštipem, jako špičatým trním k němu přiskočil, dva anjelé uhlidal a divný hlas, padni, padni uslyšel a tak hlasu toho a kříže zlatého na čele se ulekl, že z koně padl, Vácslavovi vítězství i sebe poddal, o milost prosil.Ukázka č. 2:
Bohumír Josef Hynek Bilovský. Coelum vivum et firmamentum dogmatum Christi … Nebe svatosvaté anebo Kázání sváteční. Opava, 1724, s. 683: Byl svatý Vácslav rosa caelitum voluptas, růže rozkoš nebešťanu, potěšení anjelů, radost nebeské královny, když obraz Marie 5 od svatého Methudia sobě daný na prsech svých nosil a častěji před nim, se svým věrným služebníkem Podivínem své modlení vykonával, když pak potom po jeho smrti z krku svatého ten obraz strhnuty v Staré Boleslaví od služeniku Drahomíry mezi trní vhozený, od voráče léta 1160 ze země vyvoraný a do kostela svatého Vácslava přinešený byl, zázračně na předešlé místo do svého trní se navrátil a tak znamení dal, aby se jemu jakožto obrazu zázračnému na tom místě kostel vystavěl, který taky slavny chrám Páně až posavád stoji a ten první v Čechách zázračný obraz s velikou pobožnosti a mnohýma zázraky v tom se zachovává.Ukázka č. 3:
Hájek z Libočan, Václav. Kronika česká. Praha 1541, LXXXXIII: Na ten čas byli přišli z České země dva mládenci do království Uherského a uzřevše svého biskupa, poctivě se jemu klaněli. To vida Deodatus otázal se jích, kdo by byli, a oni řekli: „Čechové sme; po školách vandrujíce sem sme se dostali.“ A on jím řekl: „Kdo jest tento biskup?“ A oni řekli: „To jest náš táta.“ A on Deodatus říkal jemu „Tata“. A od toho jména také tomu klášteru dáno jméno Tata.
1Hájek z Libočan, Václav. Kronika česká. Praha 1541, LXV.
2Coelum vivum, 1724, s. 679-
3Tamtéž, s. 677.
4Tamtéž, s. 684.
5Staroboleslavské palladium, ochranný obraz.
