[SPOK] Pozvánka na promítání unikátního filmu: 13. ledna 2009 v 15.00 a 18.00 hodin v Minikino kavárně v Moravské Ostravě. 

Velké ticho / Die Grosse Stille

režie: Philip Gröning, Německo 2005, 169 min., bar., 1.78:1, francouzsky, latinsky

[text: Petr Gajdošík] Celých 16 let čekal německý dokumentarista Philip Gröning na souhlas představitelů kartuziánského řádu s natáčením v klášterní komunitě v Grande Chartreuse, nejstarším klášteře tohoto řádu založeném na konci 11. století. Dalších několik let, včetně režisérova půlročního života v klášteře, zabraly přípravy, natáčení a postprodukce. Výsledkem je skutečně velký film. Nejen délkou a způsobem vzniku, ale i hloubkou ponoru do tématu. Gröningův snímek Velké ticho (Die grosse Stille) ohromil v roce 2005 benátský festival, kde byl uveden mimo soutěž. Po filmových cenách na několika festivalech (Toronto, Rotterdam, Sundance) přišlo i ocenění za nejlepší evropský dokument. A také na dokument neuvěřitelných 35 filmových kopií uváděných v Itálii, pro mimořádný zájem a vyprodané sály brzy zvýšených na 100 kopií. Distribuční zdroje v Bavorsku také uvádějí, že v některých městech v návštěvnosti film předstihl i Harryho Pottera. (Pro úplnost, pokud je mi známo, český divák se měl možnost s filmem seznámit jen v jediném případě a to na přehlídce německých dokumentů v pražském kině Světozor.)

Na počátku všeho byla Gröningova touha natočit dílo, které by dokázalo, že i v evropské kulturní tradici lze najít to, po čem zejména do Asie čím dál tím víc pošilhává současná euroatlantická společnost. Zůstaneme-li na poli kinematografie tak v asijském filmu – po tichém světě meditací, ponorů do duše, po vnitřní rovnováze a žití v harmonii. Gröningovi se zdálo, že nakolik jsou asijské filmy, zobrazující podobné náměty zajímavé, přece jen jde pořád o exotiku. Přitom v evropské kulturní tradici lze najít dostatek podobných motivů a zdrojů k nalezení vnitřního klidu. Ba co víc, nejen v historii, ale přímo v naší současnosti.Kartuziánský řád (Ordo cartusiensis), jehož vznik se klade do roku 1084, kdy se v alpské samotě La Chartreuse u francouzského Grenoble usadila skupina mnichů, aby se pod vedením později svatořečeného Brunona věnovala přísnému mnišskému životu zasvěcenému kontemplaci, je Gröningovi rovnocenou alternativou k východním směrům. „Jsme zvyklí, že filmy tohoto druhu k nám přicházejí z dalekého Východu, a přitom zapomínáme na naše vlastní kořeny, pomocí kterých můžeme objevit své odlišné já,“ komentuje režisér svůj film a jeho ideu.

Gröningovi se mnohaleté čekání na možnost natáčet v Grande Chartreuse vyplatilo. Natočil neuvěřitelně intimní snímek v němž se přitom do blízkosti aktérů nijak nevtírá, respektuje cestu kterou si zvolili – samotu, kontemplaci a rozjímání, zdrženlivost v řeči při zaměstnání (jež je kartuziánskou „specialitou“), snaží se o zachování a nenarušení jejich privátního prostoru. Přitom ale nepodává jen dokumentární svědectví o životě v klášteře uprostřed Alp, ale daří se mu pronikat do podstaty duchovní harmonie aktérů – života v souladu s řádem, naplněného prací, modlitbou a pokorou. Snímá zdánlivě nezajímavé, běžné, všední a neustále se opakující věci – modlitby v samotě cely, práci kuchaře a rozvážení jídla, společné modlitby v chrámu, klášterní holičství, zahradníka pečujícího o klášterní zahradu, pastevce, zvoníka, krejčího při šití řeholního oděvu, úklid, opravu vlastní obuvi, obřad přijímání nového člena atd. Gröning přitom nevnímá život v klášteře izolovaně, odtrženě od okolní přírody. Předně práce některých mnichů je spojena s prací venku a navíc alpská příroda a měnící se roční období dotváří atmosféru života v klášteře, kde se čas nezastavil, jen plyne volněji, klidněji a svým vlastním tempem (symptomatický je v tomto ohledu motiv mnicha, udržujícího v chodu jedny z klášterních hodin, zachycení poryvu větru v klášterní chodbě, proměny slunečního světla dopadajícího do ambitu). Svět za zdmi kláštera ale pro jeho obyvatele není cizinou. Režisérova kamera je dokázala zachytit (vždy v decentním odstupu) i při procházkách přírodou nebo při zimním sáňkování. Naopak podivně působí skupinka turistů, která se na klášter dívá z jednoho blízkého návrší a rozpráví si o něm.

Velké ticho je mimořádný film. Je to filmová esej o (možné) cestě k harmoni duše a těla. O (možné) cestě k harmoni se světem. O cestě na níž je jakýkoliv úkon a čin prodchnut posvátnou spiritualitou a pokorou. Gröning netvrdí, že jedině tímto způsobem se lze podobné harmonie dobrat. Jeho film je ale rozhodně pozvánkou do hlubiny našich vlastních myslí a srdcí. Do velkého ticha, přicházejícího s každým usmířením, jak praví motto filmu:

Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr, rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.

1 Kr 19, 11–12

text © 2008, Petr Gajdošík – nostalghia.cz / photo © 2005, Philip Gröning / VG Bild Kunst

Partneři promítání filmu v Ostravě:

 

Odkazy k tématu:

www.chartreux.org

vojtech-matys.blog.cz/0709/rad-kartuzianu

cs.wikipedia.or­g/wiki/Kartuzi­áni

www.kartuzija-pleterje.si

O filmu:

www.diegrosses­tille.de www.nostalghi­a.cz/dvd/txt/­velke_ticho_ger­.php

www.diegrosses­tille.de Velké ticho – unikátní film o kartuziánech / ČRo

„Film je precizní, strohá meditace, je to výlet do jiného světa. Na pozadí proměn horské krajiny francouzských Alp, střídání ročních a denních dob sledujeme monotónní každodenní život mnichů. Modlitba, práce, odpočinek a zase modlitba, stále se opakuje to samé.“

Film, který se změnil v klášter / Rozhovor s režisérem Philipem Gröningem o filmu Velké ticho 

„Naučil jsem se pár věcí. Mít jako umělec i jako lidská bytost důvěru v to, co přichází. Pak je tu zkušenost soužití s těmi lidmi, kteří jsou velmi svobodní a šťastní, protože jsou v maximální možné míře sami sebou. Neznají strach: nebojí se smrti ani toho, že se něco pokazí. Jsou přesvědčeni, že o vše je postaráno – a to jsem si odtud přinesl.“

„Na mém pobytu v klášteře bylo podivuhodné i to, že v absenci řeči zmizel i můj sklon obracet se stále k budoucnosti a moje schopnost plánovat se prudce snížila. V klášteře se člověk zbavuje řeči. Právě řeč nás neustále vede k logickému strukturování času a myšlení. Mlčení vás ale vrhne do přítomnosti, v tom smyslu, že nepřemýšlíte o tom, kdy a jak vytáhnete klíč z kapsy.“

 „Aby divák při zhlédnutí filmu poznal sám sebe, aby se stal vlastníkem svého času. Aby se divákovi zjevily osobní věci – otázky nebo obrazy, které na povrchu nemají s filmem nic společného, ale za běžných okolností by si je nepřipustil, protože k tomu, aby se objevily, potřebuje určitou strukturu, která by ho k tomu dovedla.“

Tento článek byl publikován dne 8. 1. 2009 (Čtvrtek) v 7.17v rubrice film. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.