[Pozvánka / SPOK / MINIKINO] V rámci Brazilské vlny se 31. 3. v 19.00 hodin
promítá v ostravském MINIKINĚ film Wernera Herzoga z roku
1974 s Klausem Kinským v hlavní roli.
Pohled Evropana na jihoamerickou historii:
Aguirre, hněv Boží / Aguirre, der Zorn Gottes
31. 3. / MINIKINO kavárna / film
Německo, 1972, 100 minut
Originální název
Aguirre, der Zorn Gottes
Režie
Werner Herzog
Scénář
Werner Herzog
Kamera
Thomas Mauch
Hudba
Popol Vuh
Hrají: Klaus Kinski (Don Lope de Aguirre), Alejandro Repulles
(Gonzalo Pizarro), Cecilia Rivera (Flores), Helena Rojo (Inéz de Atienza),
Edward Roland (Okello), Ruy Guerra (Don Pedro de Ursua), Del Negro (bratr Gaspar
de Carvajal), Peter Berling (Don Fernando de Guzman), Daniel Ades (Perucho),
Armando Polanha (Armando), Ruy Guerra (Don Pedro de Ursua), Daniel Farfán,
Julio E. Martínez K natočení snímku Aguirre, hněv boží inspirovala
Wernera Herzoga skutečná historická událost – výprava Lopeho de
Aguirreho (1510 – 1561) přezdívaného El Loco (Šílenec) do nitra
deštných pralesů jižní Ameriky za bájným městem zlata El Doradem. Více
než na historická fakta se však Werner Herzog soustředí na vylíčení
posedlosti hlavního hrdiny hraničící se šílenstvím, která jej i jeho
muže přivádí do záhuby. Podmanivý film staví na hereckém výkonu a zjevu
Klause Kinského, který mu společně s minimalistickou hudbou Floriana
Frickeho a pozvolným tempem vyprávění dodává sugestivní atmosféru.
Velký vliv na výsledném dojmu má i autentické prostředí peruánských
exteriérů, ve kterých se film za velmi obtížných podmínek
natáčel.
Syrový příběh vypráví o expedici konkvistadora Gonzala Pizarra, který
v letech 1560–61 vedl hrstku mužů do peruánského deštného pralesa,
přitahován historkami o zmizelém městě. Film Wernera Herzoga patří mezi
velká, tíživě vizionářská díla, která diváky povznášejí do říše
divů.Zajatý Indián mluví osudově s posledním zbytkem španělské
expedice hledající bájné El Dorado, město zlata. Padre mu podává Bibli,
„slovo Boží“. Indián si ji přiloží k uchu, ale nic neslyší. Kolem
krku mu visí zlatá cetka. Španělé mu ji strhnou a drží před očima,
poháněni nadějí, že teď už musí být El Dorado konečně na dosah.
„Kde je to město?“ křičí na Indiána. Ten nejasně mává rukou
k řece. Je to ještě dál. Stále dál. Herzogův Aguirre, hněv
Boží je jedním z velkých tíživě vizionářských filmů. Vypráví
příběh expedice konkvistadora Gonzala Pizarra, který v letech 1560–61
vedl hrstku mužů do peruánského deštného pralesa, přitahován příběhy
o zmizelém městě. Úvodní záběr je strhující: dlouhá řada lidí se
šine strmou cestou do údolí hluboko pod nimi, zatímco mlžná oblaka
zastiňují vrcholky. Muži mají kovové přilbice a hrudní pláty, své ženy
nesou na nosítkách. Jsou oblečení pro dvorní slavnost, ne do džungle. Tón
filmu udává hudba. Tíživá, církevní i světská, a přitom je ještě
něčím jiným. Složil ji Florian Fricke, jehož skupina Popol Vuh
(pojmenovaná podle mýtu o stvoření Mayů) zaznívá v mnoha Herzogových
filmech. Pro tuto úvodní sekvenci „jsme použili zvláštní nástroj,
který jsme nazvali ‚sborové varhany‘,“ řekl mi Herzog.
„Uvnitř má 36 různých pásek, které běží paralelně ve
smyčkách. (…) Všechny tyto pásky běží zároveň, a jsou tam klávesy,
na něž můžete hrát jako na varhany, takže to zní stejně jako lidský
sbor, a zároveň velmi uměle a dosti tajemně.“ Zdůrazňuji hudbu,
protože organickou součástí účinku Herzogových filmů je zvuk. Herzogovy
příběhy začínají přímočaře, výsledek je ale nevypočitatelný. Divák
nikdy netuší, kam jeho příběhy povedou: nekončí jasným „závěrem“,
ale vytvořením nálady v nás – duchovního či vizionářského pocitu.
Myslím, že režisér chce, aby se diváci cítili jako nezúčastnění
pozorovatelé, bytosti stojící mimo čas, posmutnělé z nezměrnosti
vesmíru, drtícího sny i lidskou šalbu. Pokud jsme zmínili, že je pro
Aguirre, hněv Boží stěžejní hudba, je třeba upozornit také na
tvář Klause Kinského v hlavní roli. Má vystrašené modré oči a
široké, silné rty, které by působily smyslně, kdyby je nestahoval škleb
šílenství. Tady hraje konkvistadora s nejsilnější vůlí. O prvním
shledání s mladým Kinským mi Herzog řekl: „V tu chvíli jsem
věděl, že mým osudem je točit filmy, a jeho osudem je v nich
hrát.“ Natáčení Aguirra je ve filmových kruzích legendou.
Herzog, německý režisér, který mluví o „woodoo místa natáčení“,
své herce a štáb zavedl do odlehlé části džungle, kde se rozšířily
horečky a hlad byl reálnou hrozbou. Říká se, že Herzog na Kinského
namířil pistoli, aby ho donutil film dotočit, i když Kinský to ve své
autobiografii popírá, ačkoli dodává, že zbraň měl. Herci, štáb
i kamery byly na právě takových vorech, jaké nakonec ve filmu vidíme.
K napjaté atmosféře na place přispívalo i to, k čemu se mi Herzog
přiznal: „Neznal jsem dialogy deset minut před tím, než jsme scénu
točili.“ Dialogy ale ve filmu nejsou podstatné, dokonce ani většina
postav. Výjimkou je samozřejmě Aguirro, jehož osobnost vytváří Kinského
tvář a tělo stejnou měrou jako slova. Myslím, že Herzog tímto příběhem
sleduje totéž, co mnohými dalšími filmy: muži, pohánění vidinou
velkého úspěchu, se dopouštějí hříchu tím, že mají odvahu po
úspěchu sáhnout. Pak jsou rozdrceni nenesmiřitelným vesmírem. Vzpomínám
na jeho dokument o skokanovi na lyžích Steinerovi, který chtěl letět
navždy, a stal se tak dobrým, že byl v nebezpečí proto, že málem
přelétnul dopadovou plochu a rozbil se o kameny a stromy. Z moderních
filmařů je Herzog nejvíce vizionářský a nejvíce zaujatý velkými
tématy. Nepřekvapuje, že režíroval mnoho oper. Nevypráví propracované
příběhy ani nezachycuje okouzlující dialogy; chce nás povznést do říše
divů. Jenom pár filmů sdílí smělost jeho vize – myslím na
2001 a Apokalypsu.
Roger Ebert, Chicago Sun-Times (oficiální text
distributora)
První a klíčová spolupráce mezi dvěmi velkolepými osobnostmi německé
kinematografie, režisérem Wernerem Herzogem a kontroverzním hercem Klausem
Kinským. Fascinující epos s historickými a psychedelickými prvky, který
sám režisér definuje jako „sen džungle“. Kinsky zde poprvé zazářil ve
velkolepé expresivní formě. Jeho ztvárnění konquistatora Dona Lope de
Aguirre připomíná přízrak. Rytíř džungle se svou surrealistickou
vizáží modrookého blonďáka ve španělském brnění nemá daleko ke
vzhledu „pavouka nebo písečného kraba“. Šílený lesk v jeho očích
jako by byl oním mýtickým Eldoradem, po němž uprostřed Amazonky plné
kanibalů beznadějně pase. Jak u Herzoga bývá zvykem, natáčelo se
v exotických místech a za výjimečných podmínek přímo uprostřed perské
džungle. Nechybí zde ztvárnění nadlidského honu za vizí, kterému Aguirre
podřizuje ty nejbizarnější oběti: od vzpoury v pralesním bahně až
k pojmutí vlastní dcery za ženu. Zvláštní roli v tomto opusu hraje
režisérův oblíbený motiv vody, který je zastřeně přítomen nejen
v tropickém ovzduší, ale hlavně v okamžiku, kdy šílený Aguirre vidí
lodě na stromech. V ten moment jako by vlhké klima zatápělo veškerou jeho
soudnost. Mimořádným zážitkem je rovněž avantgardní hudba kapely Popol
Vuh.
Martin Jiroušek – filmový teoretik a kritik
Tento článek byl publikován
dne 29. 3. 2009 (Neděle) v 14.51v rubrice film.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
