Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl Polámaný anděl

Polámaný anděl byla skutečná osoba, která žila v době hluboké společenské stagnace a apatie, v Československu sedmdesátých letech panující. Své problémy s okolím, řešila naše postava dost radikálně. Obstarala si nákladní automobil a v duchu kolektivní viny vjela úmyslně na nástupní ostrůvek plný lidí. Několik lidí zabila, anebo zranila. Za svůj čin pak před soudem pro sebe žádala trest smrti a předseda senátu ji v jejím přání vyhověl. Ortel byl vykonán a na Polámaného anděla se mělo zapomenout.

Film se neubírá cestou popisu tohoto příběhu, ostatně žádné vyprávění natož příběh ve filmu nelze najít (tedy aspoň v klasické podobě), ale zaobírá se myšlenkou, jakousi sociologicko-psychologickou sondou, co může, jaká pohnutka mysli, zapříčinit a odůvodnit takový čin. Texty písní skupiny The pych však na tento čin reagují, možno říct i vypráví příběh.

ÚVOD FILMU

Film začíná tmou, divák se rozhlíží, zní šum křídel, snad andělů, a první kytarové akordy písně: "Ostrava je RAJ" Marka Pražáka, která nás - diváky bude doprovázet po celý úvod filmu.
Náhle světlo, probuzení, lze rozeznat značku zastávky ČSAD, (Začíná snad výlet?) sedíme v tramvaji, díváme se přes poškrábané sklo okna jedoucí tramvaje na vítkovické vysoké pece. Jsme vtaženi do Ostravy, kde kdesi v dáli na staré dlažbě kráčí někdo neznámý, vidíme pouze jeho nohy mihotající se rychle před kamerou na dlažbě a stín těchto nohou. Objevuje se žluté písmo - prolog filmu:

"NENÍ žádné místo, kam bychom šli - ať za odměnu, nebo za trest. TO místo je tady a teď, ve vaši osobě a podle vašich představ. SVĚT přesně takový, JAKÝ ho sami vidíte. Vy JSTE autor, režisér i herec v jedné osobě. Drama je a bude vždy jen Vašim vlastním životem. Nádherné, hrozivé, nevyhnutelné drama. CHTĚLI byste to jinak ? Dokážete vymyslet lepší drama ?"

Je to citát z knihy Henry Millera: Sexus.
Písmo je jasné, ale zároveň na pozadí míjejících se dlažebních kostek a mihotajících se nohou je jeho čtení ztíženo. (Je to snad další úvodní nápověď?) Svět plný záhad, chceme takový svět?
Citát mizí s prvními slovy písně, která nám oznamuje, že "Ostrava je raj", a že "pod radniční věží chlápek hajluje", což nám ostatně dokazuje i obraz. Ten však nepřestává sledovat kráčející nohy na dlažbě.
Tento pocitově nekončící záběr předznamenává symbol nekonečné cesty, který nás bude doprovázet celým filmem a vyvolává optický klam, pocit nezměnitelné pravdy kulatosti země. Smysl záhadných nohou nám bude odhalen až později. Střídání, i když málo znatelné, barevného a černobílého obrazu nám naznačuje prolínání časů. Snu a reality. To však již doznívá píseň a divák čte úvodní titulky. Tímto je vnořen do "příběhu" filmu, do obrazu snu, snu diváka. Příběh fimu by měl vzbudit onen dojem skutečné absurdity, jaký obecně zakoušíme při vzpomínce na své sny.

Píseň první: V MĚSTĚ A SÁM I.

Rychlé střídaní barevných koláží, mezi nimiž se objeví namodralá fotografie muže s rodinou, jakoby ze starých časů, který se později objeví ve filmu v roli Kuřáka, ukončí krátká animace.
Konečně se dostáváme do filmu, do snu. Ocitáme se v realitě všedního dne - obchodním domě. Je to stále sen, nebo skutečnost? Záběry na nakupující s nakupními vozíky, na nekonečnou řadu pokladen. Styl "Nervní kamery" vytváří komickou snovost, je však střídán podhledem kamery, jokoby ze dna našich vzpomínek, vytvářející pocit obecné známosti.
Pojednou se však objeví postava Chodící reklamy. Zvláštní, umělá, ale zároveň skutečná a živá. "...muž prochází, v ulicích dne, kde mizí stín..." Na hrudi a na zádech má nápis: "MÍSTO PRO VAŠI REKLAMU". Od této chvíle nás bude doprovázet celým filmem až do konce.

Opět se objevují nakupující s vozíky, procházející mezi obchody, jící hranolky, je to "...svět bez vchodu, bez oken, ve stínu květ..." - obraz konzumu. Jsme v umělém prostředí, v ulicích světa kde mizí stín, ve světě kde platí jiná pravidla, snad ve snu, snad v realitě V místě, v prostředí všeobecně známém "...hodiny ztracené v městě co zná...", máme pocit radosti i smutku, samoty i společenské sounáležitosti, "...nechce se umřít, nechce se žít...".
Postava chodící reklamy vchází do snu, nebo z něj vychází. Pohledem mineme ceduli: VÝJEZD. Tato cesta je však zakázána, "...ostatní lidé teď ztrácejí tvar..." a náš průvodce míjí u východu ceduli zákazu vstupu osob. Je nám snad zakázano vystoupit z reality, nebo vstoupit do snu, "...rozdělit projednou světlo i tmu...."?
To se však již noříme ve vlnách rozbouřené vodní masy. Nejsme však sami, půvabné bloňďaté děvčátko se koupe s námi. Přestáváme již tajit dech. Uvolňujeme se. Znovu se však noříme ve vodních masách, ale nevíme zda je nám to příjemné, nebo ne. Máme pocit tonutí.

Píseň druhá: ZPOVĚĎ MATCE

Pocit tonutí již pomíjí a my vidíme statický obraz topinkovače a varné konvice. Hudba sílí, když tu najednou vystřelí topinka a...
Užjsme měli téměř pocit klidu, pocit domova, když tu je nám vnucen děsivý obraz naši minulosti, obraz lidského vězení, vězení kde jsme "...s bubínkem na krku a plní vin...", za ostnatým drátem, za plotem, kde již slovo svoboda neexistuje. Jsme tam však skutečně? Jsme vůbec stále doma - v kuchyni? Hrníček, dřez plný nádobí - ano, oddychneme si, jsme doma, náhle se však obraz podivně zabarví, už není tak ostrý, je mírně pošramocen, vidíme však stále dřez, knedlík v hrnci, okno, kytici ve váze, vodku. Láhev vodky, ruku lijící vodku do sklenice, pijícího muže - "Kytaristu", ten se již objevil v první písni: Překvapeně hleděl na Chodící reklamu, usedl ke kávárenskému stolku a pak - snad uvažoval, snad vzpomínal.
Pojednou se před náma objeví podivná hmota osvícená červeným světlem, evokující temnou komoru, snad komoru našeho nevědomí, kde máme uchovanou vzpomínku našeho zrodu. "...z nás každý rodí se nahý a bos...", je to zároveň scéna zrodu nové postavy filmu - Bílého anděla, která se střídá se scénou Kytaristovy vzpomínky. Vše je náhle přerušeno obrazem pochodujícího malého děvčátka, téměř panenky, na betonových panelech.

Píseň třetí: ZPOVĚĎ MALÉMU PŘÍTELI

Běžící panenku vystřídal z bytu vybíhájící Kytarista, běží po schodech, vybíhá z domu a ocitá se projasněném prostředí, snad ve snu, snad ve vpomínce na sen.Rozpoznáváme branku, hřiště a snad i milence objímající se za plotem hřiště. Hřiště - plochy, kde se realita stává hrou, prostor snu, prostor svobody, ale možná i svědek děsu "...ostrov nevelký uprostřed mlh...". Najednou spolu s kytaristou probíháme podchodem a ocitneme se na náměstí (Na náměstí, které nemá zábradlí).
Obraz běžící zmatenosti vystřídá scéna tančící blondýnky. Již podruhé se ve filmu objevuje postava malého tmavovlasého chlapce s úsměvem na tváři v pruhovaném tričku. Je to andílek malý, který je druhým stín. Text písně nás přesvědčuje o pravdivosti našich úvah "...zmizel si příteli jak noční sen, křičel jsem do světa nenávist všem...".
Atmosféra děsu je přerušena. Jsme snad probuzeni? Veselá melodie blondýnek nás uklidní, rozveselí. Víme, že čerstvě zrozený bílý anděl, kterého jsme zhlédli i na začátku této písně je veselý, pln radosti ze života. Je tomu skutečné tak, a nebo to byl náš sen?
Pohled na kouřící až pohádkové továrny nám dává dostatek času,když tu je poklidný obraz přerušen detailem oka, oka Bílého anděla, upřeně na nás hledícího, kouřícího cigaretu a znovu kouřící továrna. Květy jež vyrašily na stromech pod továrnou, by nám měly zachovat naději.

Píseň čtvrtá: ROZHOVOR S NOČNÍM SNEM

Ano, již není pochyb, ocitáme se ve snu. Podivně mihotající okna a text písně "...když toužím spát..." nás o tom přesvědčují. Znovu vidíme jednoho z nakupujících s vozíkem jdoucího obchodním domem. Znovu se objevuje Andílek malý ve své milé rozvernosti, promlouvající svým vnitřním hlasem "... vstaň, probuď se a slyš!...". Znovu jedeme eskalátory do garáží, tentokráte s nakupujicím místo Chodíci reklamy.
Je to jakési shrnutí předešlého. Víme již o andělích, kteří "... ač bez křídel, smí také žít...". Poznali jsme jednotlivé postavy i jejich pocity nevěřícnosti a soupeřivosti s vlastním to já. Snad právě oni jsou Polámanými anděli, kteří si lámou křídla co touží mít. Náš průvodce - Chodící reklama se na nás občas podívá, pohlédne nám do očí, jen tak mimochodem, jakoby bez zájmu a jde dál svou cestou. A my při letu podzemními garážemi obchodního domu hledáme snad včerejší den...
Náhle jsme probuzeni klepání děvčátka ve vaně na oko plastikové rybičky, svatebčany a kouřící továrnou.

Píseň pátá: V MĚSTĚ A SÁM II.

Na začátku této písně vidíme znovu Kytaristu u kávarenského stolku. Snad realita. Vidíme s ním sedícího Bílého anděla. Ten je však v jiném "pásu", snad v andělském světě. Kytarista Bílého anděla nevidí, nebo možná přehlíží, ačkoliv má anděl podobu krásné mladé ženy. Za nimi projíždějí postavy na eskalátorech, mizející lidé či andělé. Najednou do andělského světa vbíhá děvčátko, ale uleknouvši se znovu vybíhá, snad Alenka. A náhle noví a noví, snad andělé vyjíždějí do reality.
Kytarista vstává od stolku, kde již není Bílý anděl, jde k výtahu, kde vystupuje pes, kterého sice nevidí, ale přesto v leknutí uskočí. Zároveň se psem z vytahu vystoupí tajemné nohy z úvodu filmu, stále bez totožnosti.
Kytarista odchází v prostorách garáží se scény, nebo se ztrácí. Je tomu však skutečně tak? Náhlý výstřel, obraz kuřáka a znovu výstřel. Byli jsme vraceni do temnot vzpomínek, nebo pouze upozorněni na něco neznámého?
Znovu se objevuje Chodící reklama, "...poznají ostatní andělský čin...". Obrazem projde hlídkující agent v tmavých brýlích, bdící nad pořádkem realného světa. Jsme vnořeni do světa bez vchodu a bez oken, kde mizí stín, zatímco venku je bouře v níž se odehrává podivný mikrosvět událostí, kde lidé, jak mravenci malí při pohledu z výšky, komicky se snažící uhnout dešťovému vodnímu spádu,tvoří jen ovce "...město co neslyší anonym vzkaz, žije si nadále další svůj den, nevšímat, nevidět - vše pak jde snáz, rozum ať zatemní reálný vjem..."

Píseň šestá: OSUD ČLOVĚKA

Na začátku této písně je odhalena tvář tajemné postavy se psem, je to Černý anděl. Svědek dávných časů pošramocen ranami osudu, vytvářející rány nejen na duši.
Obraz Černého anděla vystřídá obraz ulice, mostu znatelného ze stínu na cestě a projíždějících aut. Máme dostatek času znovu si probrat všechny asociace. Realita je občas zaseklá, jako gramofonová deska a opakuje se, občas přeskočí trošku dopředu.
Obraz barmanky vcházející do obrazu a zase z něho odcházející "...iluze o světě, kde nesmíš být...". Kytarista střídající se s obrazem Kuřáka, jež náhle vztane ze svého křesla a vybíhá ven ze svého bytu. Když pak běží po domovních schodišti, je zde jasná spojitost s Kytaristou, opakovanost skutečnosti, vyvracení lidské jedinečnosti. Vše sleduje Bílý anděl.
Jsou naše skutky skutečně našimi, nebo jsme figurky jen? "...však osud člověka nemůžem znát..."

Píseň sedmá: V MĚSTĚ A SÁM III.

"... co stalo se projednou, mělo se stát...", finále filmu začíná: Znovu se objeví Kytarista, pozorující Černý anděl uzavřen ve svém světě nezakrývajíc své rány, ale i náš průvodce - Chodící reklama. "...kolik je andělů zlomených v půl...", naš průvodce vkládá do cizích rukou odměnu a osud zůstává bez věna. Píseň končí symbolickou cestou Kytaristy k Domu umění.
"...anděli bez křídel, osude bez věna, výkřiky znamení, toť je tvá odměna, samotář bez druhých v městě co zná, mlčení odpověď, jiný se ptá..."

ZÁVĚR FILMU

foto z r. 1905, v r.2001 se na této ulici natáčela uvodní a závěrečná scéna P.A.

Refrén poslední písně je věnován pro konečnou myšlenkovou rekapitulaci celého filmu obsahující dovětek říkající vše: "...příběh stává se a není snem....".

KONEC

Tento film je malován, nevypráví, pouze vytváří vizuální asociace, je to film o nás, vizuální báseň o Polámaných andělech, aby jsme se jimi stali, nemusíme se nutně jmenovat Olga Hepnarová...





Počet kliknutí: 33190 , z toho dnes 1.
webdesign © 2005 Jaroslav Němec